Letopisec Gerlach prorokoval nejstaršímu ženskému klášteru v Čechách trvání „do skonání věků“. Jeho proroctví se ovšem nenaplnilo a klášter zanikl už po 346 letech. Poddaný lid totiž jeptišky z kláštera v Dolních Kounicích na věčné časy vyhnal, už se tam nikdy nevrátily. Místní pověsti dokonce tvrdí, že řeholnice byly v noci vyvražděny místními řezníky.
Dílo zkázy, které se ani husitům nepovedlo, nakonec dokonaly samy milosrdné sestry. Totálně zničily pověst nejstaršího ženského kláštera v Čechách a podepsaly si tím svůj ortel. Želivský opat Gotšalk, jenž v roce 1183 vyslal z Louňovic do Dolních Kounic první konvent sester premonstrátek, se musel obracet v hrobě! Místo, které mělo sloužit Bohu a spáse lidských duší, se stalo doupětem neřestí! Více než klášteru se podobalo nevěstinci.
Vše začalo s příchodem nového probošta Martina Göschela v roce 1517. Ten během svého působení v Jihlavě načichl luteránstvím, které tam tehdy hlásal místní farářPavel Sperat a jež se šířilo zejména v oblastech obydlených převážně německým obyvatelstvem. Ambiciozní Göschel už po čtyřech letech svého působení k luteránské víře konvertoval, avšak teplého místečka na faře se nemínil vzdát. Klášter tou dobou prosperoval. Patřily mu celé Dolní Kounice i s hradem a mnoho okolních obcí, jejichž poddaní poslušně odváděli farnosti desátky a vypomáhali jako levná námezdní síla při opravách a stavbách chrámového komplexu. Ovšem nejen materiálních statků si probošt Göschel užíval, ale i dalších pozemských slastí. Svou slabostí pro ženy se nijak netajil, a snad i proto byl mezi jeptiškami tolik oblíben. Byl si tak jistý, že je mu doba nakloněná, že s jednou z řeholnic dokonce uzavřel sňatek! Morálka tak v klášteře nadobro upadla. Jeptišky totiž svého „nadřízeného“ věrně napodobovaly. Po celém okolí se šuškalo, jakým nevázaným orgiím se za klášterními zdmi Kristovy nevěsty oddávají.
Aby té drzosti nebylo málo, pokusil se Göschel dokonce klášterní majetek přivlastnit a požádal o jeho zapsání do moravských zemských desek. To vzápětí vyvolalo ostrou reakci z nejvyšších pater. Olomoucký biskup zbavil probošta funkce a král Ludvík Jagellonský vydal rozkaz k jeho vyhoštění z kláštera. Göschel ale těchto nařízení vůbec nedbal a zůstal v klášteře až do roku 1526. To už ale na český trůn dosedá Ferdinand I. Habsburský, který nemíní odpadlíky od katolické církve tolerovat. Göschel prchá raději do Mikulova, a protože střídá nejen ženy, ale i víru jako kabáty, přestoupí k novokřtěncům a nechá se zvolit jejich biskupem.
Když jej král povolá do Prahy, Göschel poslechne a dostaví se, panovník jej však ihned nechá uvěznit. Na mučidlech je pak nucen zpovídat se trpce ze svých hříchů. Prý ho až sedmkrát natáhli na skřipec. Nebýt přímluvy mnoha moravských šlechticů, byl by ho nechal král zaživa upálit. Místo toho jej vydal olomouckému biskupovi, který bývalého probošta uvrhl do žaláře. Ten útrapy vězení nevydržel a zanedlouho zemřel.
Zdejší kladná síla působí blahodárně na celý lidský organismus. Své o tom věděl i Jan Skácel, na kterého pobyt v Rose Coeli udělal takový dojem, že o tom napsal stejnojmennou báseň. Na celém světě není tolik ticha, jako když sněží v Dolních Kounicích a probořenou střechou katedrály snáší se k zemi bílý sníh…
(J. Skácel)
Mezitím si zbylých 11 jeptišek zvolilo v Dolních Kounicích nového probošta, ale v neřestném životě dál vesele pokračovaly. Okolní obyvatelstvo už se na tu morální spoušť nemohlo dívat a jedné noci v návalu hněvu klášter přepadlo. Podle místních legend se klášter doslova proměnil v krvavá jatka, neboť na chlípné řeholnice se vrhlimístní řezníci a bez milosti je zamordovali. O vraždění jeptišek se však nedochoval žádný průkazný materiál. Pověst pochází z vyprávění jednoho 80letého starce z roku 1698, tedy 172 let po incidentu. Ať už byly zabity, nebo jen ze strachu před hněvem lidu prchly, jedno je jisté – klášter zaniká a žádná z řeholnic se sem už nikdy nevrátí. Tak se prý naplnila kletba, která klášter postihla už při položení jeho základního kamene. Ten totiž položil krutý válečník Vilém z Pulína a Kounic, jenž se svou družinou na válečných výpravách plenil, drancoval a snad i vypaloval kostely a kláštery. Nic mu nebylo svaté, ani klášterní panny, jejichž znásilňování se mu stalo koníčkem. Papež ho za to uvrhl do klatby. Vykoupit se z ní mohl pouze postavením kláštera. A tak se i stalo. Jenže již v samých počátcích nebyla existence kláštera zrovna jednoduchá, hned dva roky po svém dostavění se mu jen zázrakem vyhnul obrovský požár, který vypálil celé město. Ve 14. století se klášter díky velkolepé přestavbě obrovsky zadlužil, a když se trochu vzpamatoval, husité jej vyplenili a zapálili. Původní klenba chrámové lodi už nebyla nikdy obnovena.
O obnovu opuštěného kláštera se počátkem 18. století ještě pokusili premonstráti ze strahovského kláštera, ale sotva nově zastřešený kostel vysvětili, zachvátil Dolní Kounice obrovský požár, který zničil i zrestaurovaný klášter. Od té doby z kostela zbyly jen ruiny, v kapli sloužit mši bylo zakázáno, a tak premonstráti se kláštera raději zbavili. V 19. století se klášter přeměnil v jeden velký „kamenolom“: kameny z rozpadajících se zdí lidem posloužily při stavbách jejich obydlí a ke zpevňování břehů.
Přesto senzibilní lidé v prostorách zaniklého chrámu, zejména v okolí, kde kdysi stával oltář, cítí silný pozitivní náboj. Tvrdí, že pobyt v klášteře má blahodárný vliv na lidský organismus a člověku vylepšuje náladu. Zároveň varují před negativním místem, které se nachází v západní zdi křížové chodby. Tam byla údajně zaživa zazděna jeptiška, jak jinak než za to, že se stýkala s muži.
TAJEMNÁ MÍSTA 